Rubriky
Cyklovýlety

Silvestrovské Peklo 2011

Silvestrovské Peklo 2011
Silvestrovské Peklo 2011

Tradiční silvestrovská vyjížďka na kole s trochu rozpačitým koncem.

Sraz jsme měli ve Velkém Poříčí nad ATASem v deset dopoledne. Tentokráte bylo několik nováčků. Kromě mě a Michala jsme přibrali ještě Petra a Karla. Počasí bylo sychravé, obloha zatažená, ale zima nebyla. Teploměr ukazoval hodnoty těsně nad nulou. Jen co jsme vyjeli na cyklostezku jsme (již tradičně) potkali skupinku stejně postižených cyklistů. První zastávka, tentokráte u nově opraveného prameníku IDY, umožnila doplnění zahřívacích tekutin i ochutnání místní vody. Nezbytné foto bylo samozřejmostí. Oproti předešlým létům jsme zvolili cestu kolem Bonáta lesem.

Do Pekla jsme dorazili bez problémů. Cesta byla mokrá, ale bez sněhu a ledu.

To už jsme se všichni těšili na čaj z termosky vytažené z batohu. Čaj jsme proložili rumem z placatky, aby nám nebyla zima. V celkem veselém rozhovoru jsme zde strávili asi hodinku.

Na zpáteční cestě se stala ta nepříjemná věc. Při vyjíždění z druhé lávky mně uklouzlo přední kolo a já narazil žebry na dřevěný sloupek. Ještě teď se nemohu pořádně nadechnout. Odnesl to i držák computeru, proto údaje o kilometrech nebudou úplné.

Rubriky
Hronov

Jírova hora

Hora sadismu, hora blbec. Ale i hora lásky.
Kolik podobných přísudků už tato hora měla. Ono záleží na tom, co ti způsobila, co od ní očekáváš.

Na severozápadě Hronova se z rozsáhlé údolní roviny zvedá strmý kopec daleko do nebes.

Jírova hora.

Dávno už nikdo neví, proč se ten statný kopec jmenuje Jírova hora. Zda byl jakýsi Jíra toho území vlastníkem, či tam zastřelil posledního vlka nebo zamordoval svou zrádnou milenku. Nikdo netuší, nikomu to nevadí. Tím méně té hoře.

Ze tří stran prudké stráně. Ta čtvrtá tvoří dlouhý hřbet táhnoucí se až kamsi za samotnou Maternici. A právě ten hřbet skýtá řadu podivuhodností. Mohutná betonová pevnost z období druhé války, členitý a divoký kamenný lom, romantické strže zalesněné starými bučinami, temné prostory smrkových porostů. Inu, místo pro pravé dobrodružství.

Ta hora i celý ten její kraj mě fascinoval a inspiroval. V tělesné výchově jsem sebral celou třídu a hajdy na „Jírovku“.

Přímo vzhůru. Rozběh, chůze, lezení po čtyřech. Půda pod plátěnou obuví povoluje, nohy těžknou, dech připomíná parní lokomotivu. Zdolání znamená bledé tváře, podlamující se nohy, někdy povolí žaludek. U někoho přichází pocit úlevy a vítězství, jiný má v ústech její prokletí.

Ten svět za Jírovou horou nám posloužil k bojovým hrám, Foglarově cestě za Alvarezem i honbě za pokladem. Ta Jírova hora byla horou radosti a pýchy, stejně tak zloby a prokletí.

Má cesta na ten vytoužený vrchol byla stejně přímá, stejně tvrdá. Ale když jsem ji absolvoval v jeden den už se třetí třídou, měl jsem sám už té „Jírovky“ plné zuby. Ale co by jeden neudělal pro zdraví svých svěřenců.

Rozpouštěl se sníh a led, přicházelo nové jaro. S ním i lásky čas.

„Pojď, půjdeme se podívat, jestli nám ti naši studenti někdy nerandí,“ oslovil mě můj starší kolega.

Byla to doba, kdy se zkoumalo, co řekneš, kde řekneš, jak řekneš, nebezpečná byla i nevyslovená myšlenka, která šla nad rámec povolených norem. Zakázáno bylo všechno. Tím spíše randění nedospělých.

„Vykašli se na to, máme své práce dost, není to naše starost,“ odbýval jsem jej.

Ale kolega byl neodbytný.

„Ti budou koukat, až nás tam uvidí, pojď, bude sranda.“

Šel jsem nerad, ale když bude ta sranda…

Rubriky
Cyklovýlety

Nudné počasí a drobné zážitky

Trasa: Hronov, Lísky, Kozínek, Pod Srbečákem Sudety, Bezděkov, Bělý, Machov, Machovské končiny, Pstražná, Doly, letiště, Hronov.

27.6.2009 – Nudné deštivé počasí nepřeje cyklistice. V těchto deštivých dnech, kdy na Moravě déšť vyplavuje jednu vesnici za druhou, se opravdu hledá těžko čas na vyjetí na kolo. Byla sobota a já se zvedl z gauče navzdory chmurné předpovědi počasí. Zprvu bylo 22 stupňů z totálně zataženo. Dalo se předpokládat, že cesty budou dost rozmoklé. Byly. Ale to já rád.

Vyrazil jsem z Hronova přes Lísky do Dřevíče a kolem dřevařských závodů podél řeky Metuje. Zde začalo opravdu bahno, které bylo rozjezděno koly cyklistů, kteří tu projeli přede mnou. Na cestě bylo potřeba jen najít optimální stopu, aby se člověk relativně málo zacákal bahnem popřípadě neuklouzl na kluzkém bahně. Kuriózní překážkou se stal padlý strom napříč cestou, který by za předešlých bouří vyrván z kořenů. A nad ním ještě jeden, který ještě na cestu nedopadl. Trochu nebezpečné. Ještě než jsem přejel železniční přejezd jsem vdech nějakou mušku, která mě zůstala někde na mandlích. Nepodařilo se mě ji vykašlat a myslel jsem, že se pobliju. Fuj. Asi jsem ji snědl, brrrr. Škoda, že ještě někdo nevynalezl dýchací filtr na kolo, někdy by se opravdu hodil.